Z HISTORIE NAŠEHO DNEŠNÍHO SOUPEŘE

29. 09. 2002 |  

První utkání se Slavií 29. března 1896 v turnaji na Císařské louce skončilo 0:0. Sparta dala gól, rozhodčí Josef Rössler-Ořovský jej na hřišti uznal, ale po zápase odvolal - v duchu tehdejší české verze pravidel, podle níž "goaly" museli uznat oba kapitáni. Na přelomu 19. a 20. století hynul sparťanský fotbal na úbytě, činnost dokonce načas ustala. K oživení došlo až roku 1904, kdy tým posílili někteří hráči a klub získal vlastní hřiště v Holešovicích. Na podzim 1904 nečekaně přešla do Sparty tři slávistická esa - Jindřich Baumruk, Rudolf Krummer a po nich i Jan Košek a přes noc ji proměnila v nejlepší české mužstvo. Ale jen na rok, než se trojlístek vrátil, odkud přišel. Obratníkem trvalého vzestupu se stala až neděle 1. října 1911, kdy rudí se skvělou zálohou Antonín Hušek - Jaroslav Mysík - Antonín Fivébr a vnitřním triem útoku Josef Bělka - Václav Pilát - Jan Vaník v 7. derby "S" poprvé zvítězili 3:1.
Železná Sparta
Velkou kapitolou klubové historie byla éra "Železného týmu". V letech 1919 - 1923 Sparta pětkrát po sobě vyhrála mistrovství Středočeské župy, jejíž vedoucí týmy byly v té době nepochybnou domácí elitou; v celkem 59 zápasech ztratila všeho všudy dva body prohrou 0:1 s Unionem Žižkov, který byl roku 1919 senzací roku. Většina evropských znalců tehdy považovala Spartu, 1.FC Norimberk a FC Barcelonu za nejlepší klubové týmy pevniny; v zápasech o nepsaný kontinentální primát roku 1921 rudí vyhráli v Norimberku 2:1 a v Barceloně 3:2! Katalánské hvězdy porazila ve složení Peyr - Antonín Hojer, Pospíšil - Kolenatý, Káďa, Perner - Sedláček, Janda-Očko, Meduna, Prokop (vypůjčený z Viktorie Žižkov), Mazal-Škvajn.
V dalších letech měly mimořádný mezinárodní ohlas zejména zejména pražská výhra 1:0 nad Nacionalem Montevideo (1925), triumfální severoamerické turné (1926) a dvojnásobný zisk prestižního Středoevropského poháru (1927 a 1935); jeho finále si sparťané zahráli i v letech 1930 a 1936. Po celé období 1. republiky tvořili spolu se slávisty jádro národního mužstva. Karel Pešek-Káďa byl ve všech svých 44 mezistátních zápasech v letech 1920 - 1931 kapitánem týmu. V římském finále světového šampionátu 1934 hráli Josef Čtyřoký, Josef Košťálek a Oldřich Nejedlý, s pěti góly nejlepší střelec turnaje, v semifinále i Jaroslav Burgr. Na MS 1938 obléklo dres s lvíčkem sedm sparťanů. Mistry ligy se v období 1925 - 1938 rudí stali pětkrát, dva tituly přidali v letech nacistické okupace.
Sparta po válce
V prvním desetiletí po druhé světové válce Sparta ještě čtyřikrát vyhrála ligu, ale potom přišel jedenáctiletý půst, během něhož třikrát vážně hrozil sestup! Už jednou v minulosti byli rudí na pokraji propasti: v ročníku 1941/42 byli po podzimu poslední s 3 body, ale výrazné posílení a mohutný finiš jim zajistily 7. místo, byť jen o dva body před pásmem sestupu. Ten na přelomu 50. a 60. let hrozil hned třikrát; v letech 1959 a 1960 se tým zachraňoval za minutu dvanáct (v prvním případě ne zcela čistě), roku 1962 v posledním kole v přímém souboji o záchranu v Žilině prohrával v půli už 0:2! Konečný výsledek 2:2 zachoval rovnost bodů. To podle tehdejší regule znamenalo duel pravdy na neutrální půdě. V Brně pak Sparta vyhrála 2:0. Přitom v témže roce Andrej Kvašňák patřil k největším oporám vicemistrů světa v Chile a Václav Mašek tam vytvořil rychlostní střelecký rekord světových šampionátů, překonaný až roku 2002: Mexičanům (1:3) dal náš jediný gól už v 15. sekundě hry.
Signálem nového sparťanského vzestupu bylo domácí pohárové prvenství a pak i zisk Středoevropského poháru v roce 1964. To už do týmu po prvních velkých posilách z roku 1960, jimž byli Andrej Kvašňák a Josef Vojta, přišli po Kvašňákovi další dva vicemistři světa Tomáš Pospíchal a Jiří Tichý a v Bratislavě nedoceněný Ivan Mráz. Trenér Václav Ježek krok za krokem formoval mužstvo, které v letech 1965 a 1967 dvakrát vyhrálo ligu; o primát v roce 1966 ji připravily silně neregulérní okolnosti posledního utkání s Lokomotivou Košice na jejím hřišti (1:3), obdobně byla od prvenství odstavena Slavia, titul získala Dukla. Hned při prvním startu v Poháru mistrů se Sparta probojovala až do čtvrtfinále a v jeho prvním utkání porazila Partizan Bělehrad nečekaně rezolutně 4:1. Semifinále bylo na dosah ruky, jenže bělehradská odveta skončila za záhadných, dodnes nevysvětlených okolností (celý tým byl v neuvěřitelném útlumu) 0:5... I po dvou letech bylo čtvrtfinále pro sparťany konečnou stanicí. Nepostaral se o to nikdo menší než Real Madrid. Doma vyhrál 3:0, v Edenu (stadion na Letné byl v rekonstrukci) však zvítězili rudí 2:1. Předtím dokázali vyřadit bruselský Anderlecht 3:2 a 3:3. Hrdinou obou zápasů byl Mašek, autor pěti z šesti gólů.
Letenští v Austrálii
Na starou sparťanskou slávu navázaly latinskoamerické zájezdy (v zimě 1965-66 a na počátku roku 1969), proložené roku 1967 "výletem" do Austrálie. V ligovém ročníku 1967/68 však Sparta nečekaně skončila až sedmá a potom už jejím fandům vrásky přibývaly napořád. Světlou výjimkou byl v oněch převážně chmurných letech postup mužstva v ročníku 1972/73 Poháru vítězů pohárů: přes belgický Standard Lutych, maďarský Ferencváros německý Schalke 04 až do semifinále s AC Milán (0:1 a 0:1). V domácí lize nakonec přišlo, co přijít muselo - v sezóně 1974/75 i rudí zakusili hořkost sestupu! V posledním kole doma porazili Teplice 4:0, ale klokani podlehli Třinci 0:5 a zachránili jej tak na úkor Letenských! Po roce byla Sparta zpátky. Ale slavný nebyl ani návrat z II. ligy (z druhého místa za Frýdkem-Místek, jen díky lepšímu skóre před banskobystrickými vojáky).
K mistrovským titulům
Teprve roku 1984 se rudým podaří rozmnožit počet mistrovských vavřínů. Od zmíněného roku až dodnes jim ligový primát unikne pouze roku 1986 (Vítkovice), 1992 (Slovan Bratislava), 1996 (Slavia) a 2002 (Slovan Liberec)! Všechny ostatní ročníky té éry jsou pokračováním sparťanské spanilé jízdy. Zatím poslední sparťanský titul, získaný roku 2001, byl už dvacátý sedmý! Kromě toho Letenští osmkrát dobyli Československý a dvanáctkrát Český pohár. Fantastické šňůře ligových prvenství od poloviny 80. let neodpovídají výsledky v PMEZ a pozdější Lize mistrů, ale tomu se není co divit zejména od té doby, kdy náš mistr rok co rok ztrácí nejlepší hráče, odcházející do cizích služeb, zatímco většina jeho příštích soupeřů se pro boje evropské soutěže ještě posiluje. Připomeňme alespoň postup do čtvrtfinále PMEZ v ročníku 1984/85, kde teprve Sparta ztroskotala na příštím vítězi soutěže, turínském Juventusu (0:3 a 1:0); dvě vítězství, dvě remízy a dvě těsné prohry v semifinálové skupině 1991/92, kde jí byly soupeři Barcelona, Dynamo Kyjev a Benfica; Ligu mistrů 1999/2000, kdy rudí vyhráli základní skupinu před francouzským celkem Girondins Bordeaux, Spartakem Moskva a nizozemským Tilburgem, i když pak v semifinále skupině zůstali na nepostupovém třetím místě za Barcelonou a portugalským Portem. A také skvělé vykročení do Ligy mistrů 2001/02: v Mnichově s Bayernem 0:0, doma se Spartakem Moskva 2:0 a s Feyenoordem Rotterdam 4:0, v Rotterdamu pak 2:0, v Moskvě 2:2, na Letné sice s Bayernem O:1, ale ta prohra už nemohla zvrátit postup do osmifinálové skupiny. Sezóna 2001/02 měla dva rozdílné poločasy, nádherný podzim a jaro v hlubokém útlumu. Ve finiši si tým druhým místem přece jen otevřel cestu do předkol Ligy mistrů.