Mládeži čerstvě šéfuje mezinárodně ostřílený odborník Jiří Plíšek

27. 07. 2021 |  

„Zájem o spolupráci se začal rodit v zimě, kdy jsme s náměstkem mladoboleslavského primátora Jiřím Bouškou diskutovali o možnostech rozvoje sportu v Mladé Boleslavi. Padl totiž názor, zda není správná doba, abych se vrátil domů do Mladé Boleslavi. Původně volná diskuse nabývala konkrétních obrysů, když mě následně oslovili Aleš Juranka a Josef Dufek s konkrétní představou, jak by se mládež fotbalového klubu měla vyvíjet. Nabídka ze strany majitelů byla velmi konkrétní a zároveň jsme se shodli na tom, že v současném mládežnickém fotbalu je celkem dost věcí a oblastí, které by mohly a měly fungovat lépe. Také jsme si definovali záruky potřebné pro spolupráci, v níž bude možné realizovat změny, o nichž jsme diskutovali a reagovat tak na potřeby dnešní doby a také na rostoucí konkurenci. Odhodlání a osobní záruky majitelů jsou zde nezbytným předpokladem, že se nám potřebné změny podaří skutečně naplnit."

Vstoupil jste do známého prostředí, ve kterém jste působil před mnoha lety. Vybavujete si něco příjemného z té doby?
„Vzpomínám na ni velmi pozitivně. Tehdejší možnost pracovat v mladoboleslavském klubu byl vlastně začátek mé profesionální kariéry fotbalového trénování. Ve svých necelých pětadvaceti letech jsem obdržel nabídku prezentovanou Karlem Stannerem a po jednání s Michaelem Doležalem jsem začal v FK Mladá Boleslav pracovat. Působil jsem nejprve u dorostu, když především s mladším dorostem jsme dosahovali výborných výsledků. Následně jsem se posunul na dva roky do pozice asistenta dospělého áčka, které vedl nejprve Karel Stanner a po něm Milan Šíp, ale při tom měl stále na starosti chod mládežnického úseku. Na tento start do trenérské profesionální kariéry mám vzpomínky skvělé. Potkal jsem tady spoustu dobrých a schopných lidí, z nichž někteří tu stále jsou, což je pro mě velmi příjemné zjištění. Mladá Boleslav má v mém životě velmi významné místo, bydlím tady a je tedy stále mým domovem. Svůj návrat do zdejšího fotbalového klubu vnímám jako příležitost vrátit mu za tehdejší šanci maximum z toho, co jsem se naučil za třiadvacet let působení na různých tuzemských i zahraničních štacích."

Vzpomenete si, které všechny to byly?
„Z Mladé Boleslavi jsem odešel do pražské Slavie, kde jsem tři roky trénoval dorostence kategorie U19 a zároveň pracoval u reprezentačních družstev osmnáctiletých, devatenáctiletých a šestnáctiletých. S dorosteneckou reprezentací hráčů ročníku 1984 jsme na mistrovství Evropy v Lichtenštejnsku získali bronzové medaile. Tento úspěch přispěl k tomu, že jsem obdržel nabídku trénovat dospělé ligové mužstvo Željezničar Sarajevo v Bosně a Hercegovině, kde jsem také poprvé zažil utkání kvalifikace Poháru UEFA. S týmem jsme tehdy byli po podzimní části na prvním místě. Bohužel v té době začala v klubu zásadní politická obměna a nátlaky na tehdejší klubové vedení, a přestože jsem měl nejdříve nabídku k pokračování s novou skupinou, která začala postupně ovládat dění v klubu, tak jsem tuto možnost, vzhledem k respektu k lidem, kteří mě do klubu přivedli, odmítl a rozhodl jsem se k návratu domů. Zkušenosti zde získané mě obohatily nejen po stránce fotbalové, ale rovněž po stránce lidské a vytvořil jsem si zde svůj zásadní vztah k balkánskému prostředí, který trvá a rozvíjí se až do současné chvíle. Z prvního zahraničního angažmá jsem se přesunul do tuzemského druholigového Ústí nad Labem, se kterým jsme se v počátcích mého působení měli za úkol zachránit se v soutěži a ve druhém roce jsme již obsadili třetí příčku, když případnému postupu do první ligy překážely vztahové problémy s FK Teplice. Z několika prvoligových nabídek jsem následně přijal tu od Slovácka s vidinou zajímavé spolupráce s tamní vyhlášenou akademií, ale jak se zanedlouho ukázalo, nevyhodnotil jsem nabídku dobře a představy, které jsme měli s tehdejším majitelem klubu se nepodařilo naplnit. Každopádně zpětně to považuji za obrovsky obohacující zkušenost a jak se říká, tak i z porážek se člověk může hodně naučit pro svou další cestu a případné úspěchy. Následně jsem přijal nabídku pana Daniela Křetínského, kterého si velmi vážím, pracovat na postu sportovního manažera v pražské Spartě. To byly dva skvělé roky a ohromná zkušenost ve všech ohledech v největším českém klubu. Sparta tehdy získala tuzemský duble a v dalším ročníku byla v lize druhá a obhájila pohárové vítězství. Pro mě byla zajímavá spolupráce s trenérem Michalem Bílkem, s nímž jsem se znal z předchozích působení u mládežnických reprezentací. Ze své pozice jsem přispěl i k budování nového konceptu sparťanské fotbalové akademie a zcela nově jsme tehdy tvořili systém scautingu, kterému je u nás v Čechách stále ještě věnována nedostatečná pozornost. Každopádně mě v tu dobu stále ještě lákalo trénování a své místo jsem viděl především na hřišti, a také proto jsem neodolal vábení pana Františka Hrdličky z Teplic k trénování prvoligového dospělého týmu, od kterého tehdy odcházel Petr Rada k české reprezentaci. Ve třech letech mého působení zde jsme vyhráli Pohár, hráli v lize na předních příčkách a boj o titul jsme tehdy nezvládli především proto, že v konkurenci se Spartou a Plzní se jako náš zásadní deficit ukázal poměrně úzký hráčský kádr, který v jarní části sužovaly série zranění a my se museli v nejdůležitějším období obejít bez řady klíčových hráčů. Nicméně se nám podařilo vyrovnat historický teplický rekord v počtu získaných bodů a radovali jsme se alespoň z titulu „Podzimního půlmistra". Díky těmto klubovým úspěchům jsem se tehdy umístil na třetím místě v anketě „Trenér roku" a zpětně musím poděkovat celému týmu a kolegům trenérům za společnou práci, díky které jsme dosáhli všech těchto úspěchů. Každopádně si dovolím zmínit a znovu vyzdvihnout jméno pana Hrdličky, který byl naprosto zásadní postavou pro teplický fotbal i moji trenérskou kariéru. Osobnost typu pana Hrdličky chybí klubu i českému fotbalu i dnes.  Podruhé jsem pak odešel do Bosny a Hercegoviny, tentokrát do FK Sarajevo. V historii bosenského fotbalu jsem byl tehdy jediný, kdo trénoval oba nejslavnější sarajevské kluby a v této souvislosti musím dodat jednu zajímavost, když mě přijaly oba, jinak nesmiřitelné, tábory fanoušků. Znovu, stejně jako v Teplicích jsem měl další příležitost vyzkoušet si evropské poháry a práci v dalším z velkých klubů. Z Balkánu do českého fotbalu jsem se vrátil od Hradce Králové. Po hradeckém angažmá jsem ve čtyřiceti letech dozrál k přesvědčení, že mi nestačí mít dobrý pocit z toho, že jsem ligový trenér, ale že mnohem důležitější je mít možnost tvořit něco systematického a koncepčního, něco s trvalejší hodnotou a vizí, než jen „pouze to", že o víkendu někoho porazíme nebo prohrajeme. Navíc mě v českém prostředí scházel zájem fotbalových klubů o skutečnou ochotu pracovat dlouhodobě systematicky, postrádal jsem touhu realizovat zajímavé projekty, pracovat strukturovaně s jasnými a dlouhodobými cíli, nikoliv fungovat jen od soboty do soboty. Stav tuzemského fotbalového prostředí mě opravdu vnitřně trápil. A tak jsme se s rodinou rozhodli přestěhovat na Balkán, kde jsem se nejdříve v černohorském ligovém klubu Dečiči podílel na budování nové struktury včetně koncepce fotbalové akademie. Bohužel prostředí se specificky komplikovanými politickými problémy ovlivňovalo sportovní záměry natolik, že projekt nebylo možné dále rozvíjet, a tak jsme se po roce celá rodina přesunuli do Splitu, kde jsme se rozhodli žít a já jsem se svým kamarádem začal budovat sarajevskou fotbalovou akademii do té doby, než mě oslovili pánové Josef Jinoch a Jiří Šimáně s nabídkou návratu do pražské Slavie s úkolem postavit novou organizaci a koncepci mládežnické akademie. Především s panem Šimáněm jsme našli mnoho společných pohledů na rozvoj, způsob a výchovu talentovaných hráčů. Pro mě to byla příležitost vrátit se do Česka k práci na smysluplném projektu s jasnou vizí, jak jsem si předsevzal při svém odchodu do zahraničí. Ve Slavii jsem pak strávil něco málo přes pět skvělých roků, v nichž mezitím vyrostla v nejlepší český klub a ve mně je i trochu pocitu hrdosti, že jsem u toho vzestupu byl. Po pěti letech jsem však začal hledat novou výzvu, s vedením slávistického klubu jsme se myšlenkově začali rozcházet při pohledu na některé věci související především s vnitřní klubovou transparentní komunikací a také při pohledu na pojmenování a nastavení nezbytných systémových kroků při zajištění efektivního přechodu hráčů z juniorské kategorie do seniorského profesionálního fotbalu, a tak jsme si přátelsky podali ruce a dohodli jsme se na ukončení naší spolupráce. V myšlenkách na nové výzvy jsem preferoval zahraniční angažmá, zájem projevovala i Česká fotbalová asociace, ale covidová situace některé možnosti zbrzdila a některé úplně pozastavila. Nicméně v tu dobu jsme již začali komunikovat a nakonec i našli společnou řeč s představiteli mladoboleslavského klubu."

Absolvoval jste stáž v některém ze zahraničních klubů za účelem obohatit si představy o způsobu fungování fotbalové akademie?
„Už v letech svého prvního působení v Mladé Boleslavi jsem jezdil po různých stážích s vědomím toho, že je důležité se učit od nejlepších a  stále se vzdělávat. Jezdil jsem opakovaně do Itálie, kde jsem byl napříklas v AS Roma a Juventusu Turín, Lazio Roma, později v anglickém Tottenhamu Hattspurs, německých Bayernu Mnichov, Red Bull Lipsko, Schalke 04, rakouském Red Bull Salzburg, španělské Barceloně, Interu Milán, Borussii Dortmund, FC Porto atd., ale byl jsem například i v brazilském Cruzeiru, v Ekvádoru, ve fotbalových klubech v Austrálii i v Číně. Proto si dovoluji tvrdit, že mám globální zkušenosti získané z hodně odlišných a pestrých fotbalových prostředí." Ve Slavii jsem byl navíc zodpovědný za přímou spolupráci a komunikaci s naším partnerským klubem Bejing Guoan a také s čínským fotbalovým svazem, se kterým jsme tvořili projekt pro čínské juniorské reprezentační celky. Díky této spolupráci jsme dokázali organizovat, jak u nás na Slavii, tak v samotné Číně pravidelné, špičkově obsazené, mezinárodní turnaje a také vzájemná soustředění. Za tu dobu jsem byl v Číně nejméně osmkrát a mohl jsem na vlastní oči vnímat obrovskou podporu sportu a fotbalu především. Vzdělávání je každopádně nezbytným prvkem rozvoje každého trenéra, hráče, rodiče, ale i funkcionáře a tato oblast by se zásadním způsobem měla změnit i v našem klubu.

Jak byste formuloval vaše základní poznatky?
„Moje zkušenost je taková, že vychovat fotbalisty na úroveň, kam směřuje současný fotbal, můžou pouze trenéři vzdělaní a schopní i ochotní přijímat nové věci. To je podle mě jeden z klíčových momentů obecně, to znamená nejen platný pro budování fotbalového klubu, ale i pro vývoj progresivní a dynamické lidské společnosti. České prostředí je specifické tím, že v porovnání se západními společnostmi nám schází ochota na sobě neustále pracovat, touha zlepšovat se a zároveň být připravený nést spoluzodpovědnost za to, co se tvoří, nikoliv jenom čekat, co mně, kdo dá. Uspokojení z toho, čeho jsem už dosáhl a že se mně žije dobře, jsou limity, které člověka, klub i celou společnost brzdí. Mladá Boleslav má obrovskou výhodu ve vybudované infrastruktuře, která je hodně kvalitní v porovnání s mnoha tuzemskými i zahraničními kluby směrem na východ. Samozřejmě, že třeba v Polsku, na Ukrajině, v Rusku jsou také kluby, které jsou na tom líp, ale zdaleka ne všechny."

Zastáváte v tuzemsku hojně rozšířený názor, že na rozdíl od zahraničních čeští trenéři mládeže preferují kondiční a taktickou přípravu na úkor rozvíjení individuálních dovedností a podpory přirozených osobností, které bývají v pozdější kariéře rozhodujícími faktory pro dosažení týmového vítězství?
„Určitě se tady nerodí méně talentovaných hráčů, než v zahraničí. Na Balkáně a ve větší části východní Evropy, v rozvojových částech světa, nemají kluci pro fotbalový růst tak dobré podmínky, jako mají u nás, v Česku i konkrétně v Mladé Boleslavi. Takže na podmínky se vymlouvat nemůžeme. Nicméně zde dnes vnímáme jiný důležitý faktor a tím je „hladovost" dětí, chybějící ambice a jejich ochota podstoupit cestu, která je o tvrdé práci a odříkání. Zkrátka žijeme ve společnosti, ve které se nemáme rozhodně špatně, máme spousty materiálních požitků, jiné a jednodušší příležitosti, jak trávit volný čas a nemusíme přemýšlet zas až tak moc o tom, jaká bude moje budoucnost. Dalším důležitým faktorem je způsob trenérské práce, přístupy k trenérskému procesu a používané nástroje, díky kterým můžeme zcela zásadně ovlivňovat rozvoj lidské i hráčské osobnosti ve smyslu kreativity, sebevědomí, zodpovědnosti a způsobu hry, který je, jak často sami vidíme velmi rozdílný v porovnání se zahraničními hráč.  Ano, dokážeme vždy velmi dobře pracovat jako tým, takticky jsme připravení, kondičně a silově rovněž, ale o které naše hráč je zájem ve velkých evropských klubech? Na jaké pozice nejčastěji naši hráči odcházejí? Nejčastěji jsou to hráči defenzivní a brankáři, kteří celou svoji tréninkovou přípravu prožívají v individuálním přístupu s důrazem na práci s detailem. Není právě toto jedna z věcí, která nám chybí také u práce s ostatními hráči? Rozhoduje zde také schopnost trenéra u mládežnických týmů vidět fotbal očima, jak se bude vyvíjet do budoucnosti. Například trenér žáků by si měl uvědomit, že nevychovává hráče pro současný fotbal, ale pro ten, který se bude hrát, až talentovaný kluk vyroste, tedy za pět až deset let. A když se trenér bude koukat za sebe, jak trénoval dříve, nikoliv před sebe, tak asi moc dobrých fotbalistů nevychová. V Česku umíme skutečně skvěle trénovat týmy, o kondici a týmové taktice, organizaci, disciplíně jsme už také mluvili, my ale potřebujeme umět vychovávat individuality, cíleně hráče, kteří budou komplexní a jako jednotlivci zajímaví pro vlastní dospělé áčko, případně pro zájemce ze zahraniční klubů z top pětky lig. Dlouhodobě vychováváme, i když zaplaťpánbůh za Součka, Coufala a Krále, pro špičkové kluby ze špičkových lig pouze defenzivní hráče, nikoliv podobné typy, jako byl třeba Rosický, čili tvořivého hráče, jenž by byl klíčový pro vývoj utkání. Na příkladu Mladé Boleslavi můžeme zmínit třeba Marka Matějovského, který navíc ve své žákovské době patřil do tzv. skupiny „future" hráčů, a to je další velmi zásadní téma. Kreativní hráči přicházejí do evropských velkoklubů často právě z Balkánu. Našim trenérům mládeže schází schopnost a možná spíše ochota hledat a pojmenovávat detaily a s těmito detaily dále pracovat a rozvíjet je. Zdokonalené detaily potom vytvářejí rozdíly mezi hráčskou úrovní a atraktivitou. Když se to naučíme a uchováme si u toho naše schopnosti pracovat s týmem, tak si vytvoříme podmínky k vychování hráčů s mimořádnými vlastnostmi, kteří budou rozdíloví a tím pádem i žádaní v Evropě. Celé toto téma je samozřejmě mnohem širší a zaslouží si naši velkou pozornost. Na druhé straně potřebujeme trenérům dokázat vytvořit potřebné podmínky pro jejich práci a musíme být schopni reagovat na požadavky dnešní doby. Konkrétně mluvím o dostatečném počtu asistentů v každém z realizačních týmů, specialistech, kteří se aktivně a systematicky zapojují každý den do práce s hráči a pomáhají odstraňování nedostatků, prevenci. Můžeme zde zmínit mentálního coache, pedagogy, výživového poradce, kondiční trenéry, trenéra na atletiku, gymnastiku, úpolové sporty nebo analytiky a odborníky na diagnostiku. Potřebujeme mít odpovídající regeneraci, fyzioterapeuty, doktory, maséry. Zcela zásadní je dnes přístup k technologiím, bez kterých v podstatě nemůžete konkurovat vyspělým fotbalovým akademiím. Upozorňuji, že zde nemluvíme rozhodně pouze o akademiích ze západní Evropy, ale o běžném standartu. Dnes již můžeme prozradit, že v těchto dnech jsme dokázali do naší Akademie přivést první specialisty a také nové trenéry, kteří se postupně zapojují do našeho procesu a jsou nositeli nadstandartní kvality. Samozřejmostí je dnes kamerový systém, GPS, InBody, klubový software, mobilní aplikace pro komunikaci s hráči, přístroje pro pravidelné testování stávajících i nově příchozích hráčů. V neposlední řadě vybudovaný scauting a spolupráce s partnerskými kluby, přes které by měl každý velký, ligový klub naprosto přirozeně pomáhat s rozvojem fotbalu v regionech a podporou menších klubů, bez kterých se jinak celá pyramida zhroutí. No a v neposlední řadě je zásadní ochota pracovat s potřebnou náročností na sebe i okolí a komunikovat transparentně s respektem ke svým kolegům, nehledat alibi a spíše přemýšlet nad tím, co mohu za sebe přinést ke společnému rozvoji klubu, Akademie a dosažení sportovních i ekonomických úspěchů. Věřím tomu, že i v našich podmínkách dokážeme pracovat s důrazem na detail a jsme schopni vytvářet originální přístupy a podpůrné programy pro rozvoj hráče a dokážeme ho dostat na špičkovou úroveň."

Boleslav za poslední roky vyprodukovala hodně nadějných fotbalistů, kteří dnes hrají ligu, například Matějovský, Bořil, Chramosta, Zahustel, Šeda, Hůlka, a z další, kteří jsou dnes na počátku své kariéry, stojí za zmínku třeba Pech, Lukáš Mašek, Stránský, Buryán. Je to dostatečný důkaz, že trenéři FK Mladá Boleslav opravdu dokáží vychovávat talenty?
„Mladá Boleslav je v pozici klubu, který by měl vychovávat další podobné hráče pravidelně a systémově. Neměli bychom však spoléhat, že dobří fotbalisté ze zdejších mládežnických družstev vyjdou náhodou nebo díky aktivitě a ochotě rodičů, kteří nahrazují, doplňují děravý systém, ale budou vyrůstávat na základě schopností trenérů odborně se jim věnovat a využívat co nejvíce zázemí a logistiky zdejšího systému. Většinu z jmenovaných osobností a talentů boleslavského fotbalu znám, s některými mám i osobní zkušenosti a domnívám se, že bychom je měli umět využít jako vzory a udělat všechno pro to, aby po nich přišli další zajímaví hráči a bylo jich více, než v předchozích generacích."

S jakými vizemi do FK Mladá Boleslav přicházíte?
„Nepřicházím provádět údržbu, ale naplnit představy, na kterých jsem se shodnul s majiteli klubu. Mám ambice společným úsilím se všemi v klubu, kolem klubu a samozřejmě s klubovými partnery udělat projekt, který bude mít kvalitu, bude progres. Proto musíme mít pojmenované vize a cíle z hlediska nejen mládežnického rozvoje, ale i rozvoje celého klubu a společně hledat všechny vhodné příležitosti pro jejich naplnění. Vize by měly začínat na střednědobém horizontu, to znamená pěti nejbližších let. Zároveň je třeba uvažovat v desetiletém celku, i když je to v českých podmínkách málo obvyklé. Možná v této souvislosti stojí za zmínku, že japonský fotbal nedávno prezentoval rozvoj svého fotbalu na sto let dopředu, což je pro uvažování v našich podmínkách zcela neuchopitelný časový úsek. Bylo by skvělé, kdyby se to podařilo právě v Mladé Boleslavi. Potřebujeme se ve fotbale naučit přemýšlet podobně, jako se přemýšlí ve fabrice, která se chce vyvíjet a někam v budoucnosti kráčet přirozeným a řízeným vývojem. Některé zamýšlené projektové kroky si dokáži velmi dobře představit i pro vzájemnou spolupráci a s dalšími sporty zde v Mladé Boleslavi a věřím, že společnou diskuzí a koordinací dokážeme ještě více zefektivnit sportovní přípravu a rozvoj mládeže v našem městě a že na společných projektech můžeme všichni úspěšně profitovat. Každopádně nás práce čeká hodně a já se na ni těším."