Vždy jsem věřil, že to v sobě mám

09. 12. 2022 |  

Vždy jsem věřil, že to v sobě mám
V posledních letech prožíval víc strastí než příjemných chvil, procházel si krizemi, bojoval s nedůvěrou i vlastním tělem. Ve druhé části podzimu se ale fotbalový záložník Jiří Skalák z Mladé Boleslavi po delší době rozjel a zařadil se mezi důležité členy nakopnuté party trenéra Pavla Hoftycha. „Cítím, že jsem v nejlepším stavu za poslední dva roky," říká ve velkém rozhovoru pro Právo třicetiletý Skalák.

Užíváte si zase fotbal?
Jo, baví mě. Jsem rád, že i děti se na mě mohou chodit dívat. Těší mě to, ale já radost z fotbalu neztratil nikdy. Spíš jsem sám v hlavě řešil, proč některé věci nejdou.

Trenér Pavel Hoftych po zápase na Slavii prohlásil, že se v jednu chvíli možná už vaše kariéra chýlila ke konci. Měl jste něco takového v hlavě?
Ne. Nikdy jsem si takový scénář nepřipouštěl. Vždycky jsem věřil, že to v sobě mám. Snažím se dělat maximum. Když jsme se v létě dohodli na nové smlouvě v Boleslavi, přestěhovali jsme se s rodinou z Prahy sem. Už se mi nechtělo sedět denně více než hodinu v autě, doma s manželkou jsme si řekli, že by mi to mohlo pomoct. Mám teď víc času na sebe před tréninkem i po něm. Doufám, že jsem krizi, kterou jsem si prošel, definitivně překonal.

Kdy vaše krize začala?
První složité období jsem prožil v Anglii. Měl jsem dlouhý herní výpadek, za poslední dva roky v Millwallu jsem toho odehrál hrozně málo. Ono se to třeba nezdá, ale když člověk nenastupuje, těžko se pak dostává zpátky do tempa. A ani tréninky v Anglii vám nepomůžou. Kdybych vše mohl vrátit, asi bych svou situaci řešil jinak a dřív.

Kde byl problém?
Letní přípravu jsem měl v Anglii vždy skvělou. Třeba po první sezoně v Millwallu jsem byl na odpis, ale když jsem se pak vrátil na přípravu, slyšel jsem ze všech stran, že jsem úplně jiný. Pak mě zbrzdilo zranění paty, které mi povolilo, až když jsem nemusel do kopaček. Ale trápil jsem se s tím tři čtvrtě roku, bral jsem prášky. Znovu jsem se do toho zase dostával, celou přípravu jsem hrál, ale před posledním přípravným zápasem s Crystal Palace (září 2020) mě při rozcvičce začalo bolet koleno. Do utkání jsem nešel a trenér si myslel, že se mi nechtělo hrát.

Mluvil jste s ním o tom?
V ten den jsem nemohl ani přihrát, rezonance však nic neodhalily a za pár dní jsem se i přes bolest vrátil do tréninku. To trenéra utvrdilo v jeho názoru, že simuluju, ale nebylo to tak a vše jsem se mu snažil vysvětlit. Marně. V tu chvíli se ve mně něco zlomilo a už se mi nechtělo v Millwallu bojovat o místo. Sám jsem přišel s tím, že chci smlouvu ukončit. Navíc manželka byla těhotná, byl covid. Zavolal jsem panu Dufkovi, jestli bych se mohl vrátit.

Začátek v Boleslavi, kam jste dorazil v únoru 2021, ale nebyl ideální, že?
Nemyslel jsem si, že se vrátím v takovém stavu. Když člověk nehraje zápasy, víc sice trénuje, ale ani tak to není dostačující. Možná jsem si trochu také myslel, že to půjde samo, ale opak byl pravdou. Herní praxe zkrátka chybí. Tělo nebylo na zátěž připravené, kondičně ani pohybově jsem na tom nebyl dobře, trápil jsem se. Po jednom dvou sprintech mi v zápase ztvrdly nohy, a když pak dostanete přihrávku, vypadáte, jako když neumíte hrát fotbal. Postupně jsem šel nahoru, pod trenérem Jarolímem jsem odehrál posledních pár zápasů. Začínal jsem se cítit líp a po přípravě to bylo ještě lepší. Jenže pak jsem si udělal podruhé v kariéře meniskus a musel jsem na operaci.

Co jste si říkal?
Zranil jsem se ve chvíli, kdy jsem si říkal, že se do toho zase dostávám. Operace proběhla v pohodě, ale neměl jsem čas nabrat kondici. Když jsem začal trénovat, do čtrnácti dnů jsem byl na lavičce a chodil do zápasů. To byla velká chyba, znovu bych to neudělal.

Přitom vám v létě končila smlouva a svým způsobem jste bojoval o další, že?
Už tu byl trenér Hoftych, bavili jsme se, jestli budu pokračovat. Vedení zájem mělo, trenér byl trošku na vážkách, jestli se zpátky dostanu do formy. Ale nikdo mě nevyhazoval a ve finále záleželo na tom, jestli se domluvíme na podmínkách, což se stalo. Pak jsem ani neměl volno. S kondičním trenérem jsem se domluvil na individuálním plánu a doháněl manko. Šlo to dobře, zátěž jsme postupně navyšovali, jenže pak v průběhu přípravy mě začal tahat sval, nabíhala mi křeč, pořád se to vracelo. Byl to prostě divný pocit. Říkal jsem si, že už mě asi tělo dál nepustí. Zase jsem musel trochu ubrat, aby se mi sval neurval. To by byl průšvih. Dostal jsem nějaké volno, ale zase jsem na nějakou dobu vypadl z rytmu. Brzy jsem začal hrát, ale necítil jsem se optimálně a nevěděl jsem co dál.

Jak jste situaci řešil?
S trenérem jsem měl rozhovor. Nabízel mi, jestli nechci jít někam na hostování, nevěděl, jak se mnou může počítat. Ale řekl jsem mu, že si myslím, že můj stav už bude dobrý a že tu chci být a bojovat o místo. Postupně jsem cítil, že jdu nahoru, ostatně když jsme s kondičním trenérem Tomášem Pupkayem, který mi mimochodem hodně pomohl, koukali na moje fyzické a běžecké údaje, byly o mnoho procent lepší než v předchozí sezoně.

Nakonec jste se rozehrál i na hřišti. Jak jste se dostával do formy?
Nejprve jsem musel něco předvést. Nikdy v kariéře jsem moc nebyl typem žolíka, ale snažil jsem se s tím pracovat. Potřeboval jsem hrát, pořád jsem cítil, že ve mně ty schopnosti jsou. Ale nikdy jsem nedělal zle, když jsem nenastupoval, spíš jsem bojoval sám se sebou v hlavě. Přemýšlel jsem, proč nehraju, co můžu udělat víc. Jsem šťastný, že jsem příležitost dostal. Začalo to se Slováckem, kdy jsem šel na hřišti v závěru a vyrovnali jsme. Gól sice připsali Krobíkovi (Ladislavu Krobotovi), ale míč o mou nohu škrtnul. V Liberci na mě byla penalta a šlo to dál. Něco jsem odehrál, byť gólů a asistencí mohlo být víc. Ale na to si nehraju, nejdůležitější je pro mě, že jsme se posunuli v tabulce. Mám největší radost, když vyhrajeme a můžu si v kabině zakřičet. Ono ty návraty nejsou jednoduché.

Řada českých hráčů, která se vrátila ze zahraničí, by o tom mohla vyprávět.
Jasně, lidi mají očekávání. Myslí si, že když se někdo vrátí z Anglie, dá třeba deset gólů za sezonu. Realita je jiná, nejsem Messi, abych obešel pět hráčů a dal gól.

Tělo vám drží?
Několik měsíců jsem bez bolesti. Sám na sobě cítím, že jsem v nejlepším stavu za poslední dva roky. Věřím, že to bude dobré. Jsem rád, jak to je, ale nestačí mi to. Chci být ještě lepší. Je mi třicet, nic nebalím.