Fotbal na cestách

01. 08. 2005 |  

Z Mladé Boleslavi se odjíždělo pár minut po stanovené osmé hodině v pátečním ránu. Hráči si zabrali sedačky v autobuse podle zasedacího pořádku, v jakém jsou zvyklí jezdit na zápasy a soustředění. Profesionální fotbalista stráví kupodivu více času v autobuse než na fotbalovém hřišti. Tento nepoměr v případě zahraničního zájezdu ještě naroste.
Českoněmeckou hraniční čáru protneme na Cínovci a pár minut před čtvrtou odpolední zabrzdí autobus před hotelem Holiday Inn téměř v centru Wolfsburgu. Vlastní cesta byla v nečekaném klidu. Kdo z hráčů nepodřimoval případně nemastil karty, ten sledoval filmové příběhy. Dostalo se mu slušné porce produkce americké kinematografie: Poslední samuraj s Cruisem, megahit Alexander Veliký a Porota s hvězdami Heckmana a Hofmana.
Pozdní oběd v hotelové restauraci byl ve čtyři odpoledne a odjezd k tréninku pět minut před půl šestou. Hlavní plac ve Volkswagen Areně si hráči jenom prohlédli a k tréninku vyběhli na tréninkovou plochu v těsném sousedství. Jak se později ukázalo, kvalitativně tráva na tréninkovém hřišti převyšovala tu na hlavní ploše.
Po tréninku večeře a masáže. „Každý chodí, jak je zvyklý a co mu vyhovuje,“ naznačuje masér Václav Kubíček, že je připravený vyjít hráčům vstříc. Trenér Dušan Uhrin nařídil, že musí všichni v půl jedenácté zařezávat ve svých peleších. Zda večerku na pokojích kontroloval, nevím, protože jsem vyrazil do wolfsburgských ulic na pivo. Usoudil jsem, že do sobotní sestavy se těžko dostanu a tak jsem péči o životosprávu hodil za hlavu. Za čtyři eura jsem spolknul jakési františkánské pivo bavorského původu s nasládlou příchutí a následně si spravil chuť třetinkou mnohem chutnějšího ležáku. Značku neuvádím, abych zbytečně nepropagoval německý pivovar.
Sobota je dnem utkání. Začíná obyčejnou snídaní. Hráči sedí u tří velkých stolů, ale ze složení jednotlivých skupin nemám dojem, že by se bavili jen ve vyhraněných partičkách. Pochutnávají si na sýrech, ovoci, zelenině, pečivu s máslem a džemem. Uzeninu jedí minimálně, pouze kustod Pavel Uhlíř si nandává plný talíř klobásek a kuřecích nuget. Asi věří, že v nich najde sílu na tahaní transportních beden s proviantem. „Při cestě do zahraničí beru mnohem více tréninkového oblečení, než když jedeme k zápasu v tuzemsku,“ vysvětluje.
Trenér Dušan Uhrin na dopoledne připravil lehké rozcvičení na původním hřišti VfL Wolfsburg, které je na dohled od moderní Volkswagen Arény. „Tady jsem byl před devíti lety s pražskou Slávii na utkání evropského poháru,“ vzpomíná sportovní ředitel Zdeněk Kudela při vstupu na staré hřiště. Hráči se proběhnou po perfektním trávníku a pohrají si s míčem.
V mistrovské sezóně při zápasech doma nebo u tuzemských ligových soupeřů v den zápasu netrénují, ale před obědem absolvují krátkou procházku a taktickou přípravu. Ve Wolfsburgu to bylo jinak. „Všichni se ještě nezbavili únavy z dlouhé cesty autobusem,“ vysvětluje trenér Uhrin důvod změny. Po obědě hráči odpočívají na pokojích, trenérská dvojice jde na procházku do ulic města. Ve tři hodiny se všichni scházejí v restauračním salonku na kávě a sladkém zákusku. Necelé dvě hodiny před výkopem mužstvo odjíždí do místa konání zápasu.
Ve wolfsburgském sportovní areálu v tu sobotu pořádali den otevřených dveří a tak v době příjezdu mladoboleslavských hráčů už pár lidí na tribunách sedělo. Jakmile zaregistrovali přítomnost soupeře, uvítali ho potleskem. Nikdo z mladoboleslavských hráčů podobné přivítání na soupeřově půdě ještě nezažil. Byl to malý náznak toho, že fotbal by měl být zábavou alespoň pro diváky, když už pro aktéry je to především dřina.
Zázemí Volkswagen Arény je prostorné a účelné. V rozlehlé kabině má nejvíce práce masér. Takzvanou pohotovostní masáží prokrvuje hráčům svalstvo, pomáhá jim uvolňovat ztuhlé partie, tejpuje čili zpevňuje uvolněné vazy kloubů. „Tento mančaft je poměrně zdravý,“ prozrazuje masér. Po taktických pokynech Dušana Uhrina a hecování jeho asistenta Petra Čuhela se jde do boje.
Vydařil se zásluhou povedené desetiminutovky v úvodu. Do wolfsburgské sítě se trefil Pecka a po něm Ševinský. Soupeř nevěděl, kam dřív skočit. Dokázal však vyrovnat a chvílemi se i natahoval po vítězství. Radost mu pokazil Holub. Než dal rozhodující gól, tak se v předchozí akci ukopnul na malém vápně jako začínající elév. Tak už to je, že fotbalová sláva bývá účtem za prožité smutky, útrapy, strasti i bolesti.
Bezprostředně po utkání hráči vyklusali únavu na wolfsburgské trávě a doplnili kalorie na večeři v reprezentativním klubovém interiéru Volkswagen arény. Po noční cestě autobusem přijeli na mladoboleslavský stadion krátce po čtvrté hodině ranní. „Od deseti trénujeme,“ loučil se trenér pouze na pár hodin s hráči. Jenom pro Paláta to neplatilo. Se zraněným ramenem ho klubový lékař Miroslav Sinkule odvezl do pražské nemocnice na vyšetření. Vykloubenou klíční kost mu tam srovnali a na dva měsíce rameno zafixovali. Nejen zraněným, ale ani zdravým profesionálním fotbalistům není co závidět podobné víkendy.